V neděli jsme vyrazili ze Zlína a po cestě jsme si střihly zápas s nováčkem soutěže Mostem. Poté nás již čekala dlouhá cesta, která utekla překvapivě rychle a v pondělí ve tři ráno jsme přijeli do našeho cíle – sportovního centra Larviku, kde bydlíme.

Ve středu nás čekal první zápas s druholigovým týmem Skien, který jsme vyhrály docela s přehledem a začaly jsme doufat, že bychom nemusely být zase tak velcí outsideři na turnaji, ke kterému celý týden směřujeme.

Další den nás čekalo asi největší lákadlo zájezdu, a to zápas s jedním z nejlepším týmů světa – HK Larvik. Asi nemá význam vyjmenovávat všechny hvěždy, které proti nám nastoupily. Každopádně většina z nich  byly olympijské vítěžky!!! Stát proti nim na hřišti byl nezapomenutelný zážitek a s žádnými jinými ambicemi jsme do zápasu ani nešli. Cílem si bylo užít tuto vzácnou příležitost a okusit, jak se hraje proti světové špičce. V poločasu už jsem byla dynamiky a rychlosti docela přesycená, ale Larvik evidentně ne a přichystal nám i nášup v druhém poločase. My jsme se ale statečně drželi, hrály do poslední sekundy a ukázali pár akcí, které potěšily i Norské publikum.

Dnes už nám začala ta pravá prověrka. Nastupujem na turnaji, který je připravou pro ligové týmy Norska. Při odjezdu asi nikdo z nás nečekal, že bychom mohly hrát vyrovnané partie s těmito předními týmy, a proto jsme byly velmi mile překvapeny, když jsme náš první zápas na turnaji vyhrály o gól. Bylo to drama do poslední sekundy. O vítězství rozhodla Růča (Petra Růůčková) v posledních vteřinách zápasu v pasivitě a korunovala tím náš bojovný výkon, který si dva body určitě zasloužil.

Začátek turnaje je to krásný, kdo ví, jak budeme pokračovat. Každopádně se jedná o přípravu a důležité je hlavně nasbírat zkušenosti, sehrát tým a zjistit, na čem bychom měly dále pracovat. Seznámení s Norskou dynamickou a opravdu velmi rychlou házenou pro nás jistě znamená posun dopředu. K tomu Norsko je opravdu nádherné a když se k tomu dnes přidalo ještě plodné nakupování, opalovačka na pláži, dva body s šestým týmem ligy a grilované hamburgery, tak nám skromným holkám z Moravy nemohlo absolutně nic chybět. Co mám dál povídat, naplno si tu to tu užíváme a je nám tu fajn. A jelikož je dnes, dle naší kulturní referentky (Monči Pažourkové), den ticha, tak už popřeju dobrou noc a držte nám pěsti do dalších zápasů.

Související:

1. Norská voda divoká, české rybníky stojaté

Důvod? V poslední době se všude diskutovalo o všem možném i nemožném o mé osobě a mně bylo silně nepříjemné, že jsem neměla prostor se k daným „kauzám“ jakkoli vyjádřit (pokud tedy neberu v úvahu diskusní fóra, kam opravdu odmítám psát a diskutovat s frajerama typu tři tečky, vykřičníky a kdoví, co všechno anonymního dokáže chytrý svět kompjůtrů ještě vymyslet za nicky).  A proto jsme ráda, že mám tyto fajn stránky, které mi umožňují napsat přesně a doslova to, co chci říct a sdělit lidem, co je to zajímá.

A nyní proč jsem se odhodlala napsat tento článek? Nemá význam chodit kolem – prostě a jednoduše mě urážejí smyšlené domněnky a teorie, které mají někteří lidé tendenci vymýšlet. Jistě bych mohla mávnout rukou, říct si: „Ať si kecají,  dnešní noviny, budou zítra staré“ a podobné věci, kterými bych se ujišťovala, že mi to nevadí a že jsem silně nad věcí. Bohužel to tak není a já mám potřebu se obhájit. Konec konců, vzhledem k mé doufámbudoucí profesi, by to snad i mohlo být pochopitelné.

První bych se ráda vyjádřila k nařčení, že jsem neodehrála poslední zápas finálové série se Slavií Praha. Ačkoli jsem měla pocit, že k tomuto se snad ani nemá cenu vyjadřovat, nakonec Vám pánům chirurgům a fyzioterapeutům z Veselkého fóra ráda podám vysvětlení. Bolela mě noha! To je veškeré vysvětlení, které Vám můžu dát a dodám jediné – jestli si myslíte, že sebou někdo 10 měsíců tříská do palubovky a žije házenou proto, aby po tom roce dřiny proseděl na lavičce finále, na které dřel celý ten rok, tak to klobouček. Tomu se říká opravdu železně neotřesitelná logika. Ale chápu, řeka Morava nám pomalu stoupá, je vyhlášen stav ohrožení a jak to tak čtu a poslouchám – nejspíš není vyloučeno, že někomu to množství vody začíná šplouchat na nežádaná místa.

Nalakovaným nehtům na lavičce nemám odvahu dělat konkurenci. To je tak unikátní kameňák, že si netroufám ho jakkoli glosovat.

Další část článku bych chtěla věnovat fanouškům, kteří mi popřáli štěstí a přes jakékoli zprávy, které se objevily, se vyvarovali jakýchkoli popichujících poznámek. Velmi si vážím vašeho nadhledu a velmi ráda jsem hrála za tým HC BRITTERM VESELÍ. Hodně těžko sama nesu odchod z veselkého pekelného prostředí, které mi za tu dobu opravdu přirostlo k srdci. Vždy, když budu ve Veselí hrát, budu moc ráda vzpomínat na to, jak jsem mohla být na několik let Veselská panenka. Ale každého provází nějaký jak životní, pracovní, tak i názorový vývoj a člověk má potřebu se posouvat. Já v současné době dostala chuť hrát za Zlín. To je v podstatě vše. Láká mě určitá výzva, nová příležitost, nová práce. Každý člověk má právo se rozvíjet a zkoušet se věnovat  věcem, které jej motivují. Tak prosím ty, kteří kritizují mé rozhodnutí: dejte mi taky tu možnost jít v klidu za svou ideou.

No related posts.

Protipólem pak byl sobotní zápas se Šalou. Zatímco Hradec hraje vcelku pomalou, těžkopádnou házenou, Šala hraje technicky a rychle. A proto ten, kdo byl na pátečním tréninku, by jen stěží uvěřil průběhu sobotního zápasu. Tentokrát se potvrdilo pravidlo, jak špatný trénink, tak dobrý zápas. Zatímco v pátek jsme v obraně běhali jak pomatené lesní včely, v sobotu se objevil jakýsi řád a systém. Kde se vzal, netuším.

První půlka poločasu byla vyrovnaná , pak jsme se začaly dostávat do šancí, dobře jsme bránily, Černoška v bráně opět kouzlila a začínal se rýsovat jednoznačný průběh zápasu. Potřeba dodat, že k našemu výkonu nám taky pomohl nepřesvědčivý výkon Šaly, která má určitě za sebou i lepší zápasy, ale co, trocha samochvály snad neuškodí, ne? Vítězství jsme si určitě zasloužily a když jsme se ještě dozvěděly, že Michalovce prohrály v Bratislavě a tudíž nám k dosažení interligového zlata stačí remíza, nezbývalo než to pořádně oslavit a začít se připravovat na to česko – slovenské finále.

A co se děje teď? Užíváme si zasloužené třítýdenní pauzy a 17. 4. vyrážíme na dvoudenní výpravu na východ Slovenska, kde se pokusíme o historické prvenství českého týmu v interlize!

Pro ty, kteří by si rádi připomněli krásnou atmosféru sobotního zápasu, reportáž ze zápasu je ke shlédnutí na stránkách Televize Slovácko.

Související:

1. Repríza českého finále skončila smírem

Vánoce byly letos obzvláště štědré, první dárek jsme si s holkama nadělily již 20. 12. v sobotu, když jsme doma porazily Michalovce, což nás posunulo na druhou příčku interligy a před Olomoucí jsme zase o krok dopředu. Na to jaký měl zápas průběh (jen párkrát se dostali Michalovce na kontakt) bylo k vidění spoustu emocí na Michalovské lavičce a trenér Lukačín se dokonce začervenal. Pak už následoval týden volna a čekal nás Český pohár. V semifinále jsme narazili na Olomouc, se kterou jsme na domácí půdě remizovali. Tentokrát byla Olomouc vítězná, ale co, první vyhrání z kapsy vyhání. Utkání bylo televizní. Bratr se prý zvládl dívat na celý zápas, za což mu patří můj velký obdiv a veškeré uznání. Snad nebudu přehnaným kritikem, když si dovolím říct, že na obou stranách se hrála mizerná házená, která by rozhodně neměla být ukázkou čekého vrcholu. Ale každý den není posvícení a každý z nás má občas obě ruky levé. Nepostup bych neviděla tak tragicky. Dle mého názoru je důležitejší liga a na to, co se předvádělo o víkendu by stálo za to zapomenout a teď se pořádně připravit na domácí zápas s Bratislavou. Byl by to hezký začátek sezóny a pokud nám domácí publikum připravý takové prostředí jako v zápase s Michalovcema je možné, že nás také dovede do vítězného konce…. Takže odložme číše a hurá do jarní části interligy a doufejme, že tento rok bude ještě o stupínek lepší než ten minulý

No related posts.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.

No related posts.

Příprava začala již před více než týdnem v Hodoníně, kde se sešla převážně česká sestava a každým dnem nás přibývalo. Zkoušely se signály a já si začínala zvykat na odlišné tréninkové tempo a vůbec na celý denní režím. A že to byl pro mé tělo celkem záhul, to snad ani nemusím zmiňovat:) Jelikož se jednalo o mé první působení v ženském nároďáku, sama jsem byla zvědavá, jak vše bude probíhat, a s potěšením můžu říci, že to bylo ok. Většinu holek jsem znala z dorosteneckých a juniorských reprezentací a zbytek mě opravdu příjemně překvapil. Další část se odehrávala od pátku do včerejška v Praze, kde jsme se chystali na náš první zápas s Litvou. Pak už nás čekala náročná cesta.

Vstávání nepatřilo nikdy mezi mé silné stránky, takže když budík zazvonil v nekřesťanských 3.40, bylo o zábavu postaráno. Pak následovaly unavné procedury na letišti a po příletu další dvouhodinové putování z hlavního města do již zmíněného Emmenu. Po příjezdu jsme si dali na obědě co proto a jeli se seznámit s halou. Na první pohled mi moc do oka nepadla, ale tak dáme jí šanci, třeba se zítra ukáže v lepším světle a možná nám i přinese štěsí…

Mé dosavadní postřehy ze země nezemě by se daly shrnout do pár vět a ty by nejspíš ani nestály za to, tak Vás nebudu trápit a síly na psaní si budu šetřit na něco, co bude stát opravdu za to, jako například na barvité vylíčení prvního vyhraného zápasu s Litvou

No related posts.