Pro ty, kteří nejsou informovaní o změnách, jakých nejvyšší ženská soutěž letos doznala, malé vysvětlení. Došlo k rozšíření interligy o 2 české týmy, takže se celkový počet zápasů rozrostl z 22  na 26. A nás v prním kole čekal právě jeden z těchto týmů, a to holky z Ostravy Poruby.

Od pondělí jsme se na zápas připravovali v poněkud extrémních podmínkách zlínské haly, která v současné době prochází rekonstrukcí. Z toho důvodu jsme taky náš první domácí zápas odehrály nezvykle v Otrokovicích, což ovšem nikomu z nás nijak nevadilo. Hala je sice menší, ale pro naši návštěvnost naprosto ideální.

V den zápasu jsme si střihli společný oběd a šlo se na věc. S Porubou jsme se sice potkali dvakrát v přípravě, ale se zápasem, který se hrál v sobotu neměly přípraváky nic společného. Jednalo se o první zápas interligy a napětí tomu odpovídalo. Kdo by chtěl začínat nový ročník prohrou, že jo? První poločas zápasu byl tedy trošku ve znamení nervozity, přesto jsme ale do šaten odcházeli s čtyřgólovým vedením.

Po změně stran jsme začínali přesilovkou a po dvou krásných trefách Pozi (pozn. Pavla Poznarová) jsme se dostali do svého standartního tempa a i díky koncentrované obraně  zvyšovali náskok gól za gólem až na konečných 28:21. Není pochyby, že v zápase bylo vidět hodně věcí, na kterých musíme ještě zapracovat, přesto si myslím, že to by hezký zápas, který bavil  kolektivním pojetím hry, běhavou házenou a občas se nám podařila i nějaká ta akce, která musela oko diváka potěšit. Já osobně jsem s naším prvním zápasem opravdu spokojená a doufám, že zůstaneme dlouho na vítězné vlně.

Což bude ovšem těžké. Tuto sobotu nás čeká další nováček, ovšem poněkud silnějšího kalibru. Jedeme na horkou slovenskou půdu do Bánovců, které jsme sice na přípravném turnaji v Zubří porazili rozdílem třídy, ale jak jde vidět už ze zápasu s Porubou – na výsledky z přípravy se skutečně nelze spoléhat. Navíc Bánovce jsou ambiciózním týmem, který rozhodně neplánuje hrát vespod tabulky a body z domácí půdy bude bránit zuby nehty. My ovšem naše body taky  jen tak někomu nedáme, z čehož vyplývá, že se všichni můžeme těšit na pořádně kořeněný zápas.

Několik fotek ze zápasu najdete v mojí galerii. Další pak u bratra na Flickru.

No related posts.

Jako první je nutno podotknout, že jsem se zamilovala do norské házené. Všichni co se o házenou zajímáme, jiště víme, jak propastný rozdíl je ve stylu hry severských zemí a uvnitř našich hranic. Tak jsem si položila otázku: proč? Trénujeme stejně často, házenou máme stejně rády, ale přesto norské nároďáky dávají českým stále o 20. To že je to stylem tréninku, výchovou a větší popularitou, by se dalo tušit. Co mě ale překvapilo nejvíc bylo, že si za to  svým způsobem můžeme sami.

Myslím, že celkově nejsme o tolik horší, jenom hrajeme horší házenu a to nás táhne ke dnu a drží zpátky na uzdě. A vůbec, hrajeme tu interligu úplně špatně. A můžeme  za to naprosto všichni. A nejvíc za to může české pojetí pravidel házené.

Když jsme hrály první zápas, měly jsme neuvěřitelné množství průrazů, zdálo se nám, že nás strašně bijou a neustále jsme čekaly na nějaké devítky, sedmičky, vyloučení a ono nic! Zprvu jsme byly trošku uražené, dotčené a vůbec se nám to nelíbilo. Byly jsme ale hosté, nikomu nám nerozumněli, a tak nám nezbývalo nic jiného (pokud jsme nechtěly odjet s posledním místem) než se norskému pojetí přizpůsobit. Ono to kupodivu nejenže šlo, ale většině z nás se to moc líbilo. Z ničehonic jsme hrály házenou, která nás bavila: krásná akce, valit zpátky, koncetrovaná obrana a hurá do rychlého. Fyzičku jsme tahaly až z paty, ale byla to paráda. Nikdo nás desetkrát nevrátil, při milimetrově špatném rozehrání, a když jsme začaly hrát „na faul“ zapískali nám průraz.  V norském překladu = nechceš útočit a dát gól? Tak mazej bránit.

Teď máme za sebou první přátelák a mě je smutno. Je mi smutno z nás hráček, které jsme se rozmlsali norskou házenou a je mi smutno našich diváků, kterým pohled na hezkou házenou kazí množství devítek, sedmiček, zastavování a prodlev, které máme tendenci v čechách pískat. Pánové rozhodčí, to snad nemůže bavit ani Vás. Prosím, nuťtě nás hrát pohlednou házenou!

Pro úplnost, abych byla pochopena, bych chtěla dodat, že v Norsku se pískají jako všude nečisté fauly, ale ne fauly, které zaměrně vyvolávají útočící hráčky, aby se podržely v útoku, nebo fauly, které přínášejí útočícím výhodu, pokud akci nedotáhnou do konce. Takovou házenou tam nemají rádi, nelíbí se jim a já se jim nedivím, taky se mi líbí víc ta jejich.

A kdo tvrdí, že onem propastní rozdíl v tomhle rozhodně není, ale že je to všemi těmi věcmi, na které máme tendenci se vymlouvat (již zmíněná popularita, zázemí, výchova a kdoví, co ještě), ať mi vysvětlí, jak se týmu HC Zlín podařilo obsadit 7.místo/12  mezi prvoligovými norskými týmy.

Související:

1. Zápisky z Norska

Již při rozvcvičce bylo vidět, že Černoška se rozhodla zamknout bránu a že ukáže kdo je pánem tří tyčí. Odhodlání a nasazení z ní jenom sálalo a mě napadlo – proč ne? Ze začátku zápasu jsme se statečně držely, ale holky ze Šaly dávaly velmi striktně najevo, kdo je tady domácí a pomalu si získavaly odstup. Do šaten jsme šli s pětigólovým mankem. Na to jsme byly ovšem připraveny. První poločasy Šaly bývají silnější a je důležité se z toho hlavně nepo… Takže žádné skládání zbraní se nekonalo a navíc ta Černoška fakt zářila, tak proč toho nevyužít a nedát tam těch pár gólů a trošku to zdramatizovat? Ještě deset minut před koncem to vůbec nevypadalo, ale gól následoval gól a pak další, na jejích stráně několik marných pokusů, které končily v rukou naší kouzelnice, která bránu doslova zaklela a ani se nenadějem je půl minuta do konce a my prohráváme o gól. Těžko vyjádřit pocit, který Vás naplní při vstřelení vyrovnávací branky 10 vteřin před koncem. Je to nádhera a včera také uspokojení, že vyrovnám ten můj ne příliš uspokojivý výkon. Poslední vteřiny patřili stylově Černošce, když zlikvidovala poslední střelu. Terezka trefně euforii dokořenila svým: „Leňo, ty jsi Bůh!“ Dál už následovaly jen nevěřícné pohledy, jásot a nevysvětlitelná radost… Bod ze Šaly, ještě teď se culím, kdo by to byl tušil?

No related posts.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.

No related posts.