Helena Štěrbová

Už během týdne nám to nějak podezřele létalo směr brána a celková forma týmu vypadala velmi nadějne, ale že by to mohlo stačit na Šalu, to by si troufala tvrdit jen velmi odvážná hrstka hráček. Hala v Šale je totiž známá jako nedobytná pevnost, kde často ani ty nejnadupanější týmy nenacházejí dostatek sil k vítězství, proto když jsme seděli před zápasem v šatně, naplňovala mě velká dávka respektu a tak trochu obava, jak se zápas bude vyvíjet. A jak se nakonec vyvíjel?

Již při rozvcvičce bylo vidět, že Černoška se rozhodla zamknout bránu a že ukáže kdo je pánem tří tyčí. Odhodlání a nasazení z ní jenom sálalo a mě napadlo – proč ne? Ze začátku zápasu jsme se statečně držely, ale holky ze Šaly dávaly velmi striktně najevo, kdo je tady domácí a pomalu si získavaly odstup. Do šaten jsme šli s pětigólovým mankem. Na to jsme byly ovšem připraveny. První poločasy Šaly bývají silnější a je důležité se z toho hlavně nepo… Takže žádné skládání zbraní se nekonalo a navíc ta Černoška fakt zářila, tak proč toho nevyužít a nedát tam těch pár gólů a trošku to zdramatizovat? Ještě deset minut před koncem to vůbec nevypadalo, ale gól následoval gól a pak další, na jejích stráně několik marných pokusů, které končily v rukou naší kouzelnice, která bránu doslova zaklela a ani se nenadějem je půl minuta do konce a my prohráváme o gól. Těžko vyjádřit pocit, který Vás naplní při vstřelení vyrovnávací branky 10 vteřin před koncem. Je to nádhera a včera také uspokojení, že vyrovnám ten můj ne příliš uspokojivý výkon. Poslední vteřiny patřili stylově Černošce, když zlikvidovala poslední střelu. Terezka trefně euforii dokořenila svým: „Leňo, ty jsi Bůh!“ Dál už následovaly jen nevěřícné pohledy, jásot a nevysvětlitelná radost… Bod ze Šaly, ještě teď se culím, kdo by to byl tušil?

Tak se stalo, čeho jsme se nejvíc obávaly, první zápas nám na turnaji vůbec, ale vůbec nevyšel. Prohráli jsme s Litevkama 32:35. Nezvládly jsme závěr zápasu. Z mého pohledu jsme rozhodně nehrály to, na co máme, co umíme a z čeho bychom především měli těžit. Ale i takové zápasy bývají a nezbývá, než se z nich poučit.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.