Helena Štěrbová

Tak se stalo, čeho jsme se nejvíc obávaly, první zápas nám na turnaji vůbec, ale vůbec nevyšel. Prohráli jsme s Litevkama 32:35. Nezvládly jsme závěr zápasu. Z mého pohledu jsme rozhodně nehrály to, na co máme, co umíme a z čeho bychom především měli těžit. Ale i takové zápasy bývají a nezbývá, než se z nich poučit.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.

Za okny zima v plném proudu, únava na rozdávání, hlavy plné taktických pokynů a hlavně očekávání, co se zítra bude dít. Tak by se stručně dal vyjádřit dnešní večer, který prožíváme v holandském Emmenu. Zítra nás čeká první zápas v předkvalifikačním turnaji na MS a já se rozhodla, že sesbírám trochu sil a stručně Vás informuju o dosavadním dění a průběhu přípravy.

Příprava začala již před více než týdnem v Hodoníně, kde se sešla převážně česká sestava a každým dnem nás přibývalo. Zkoušely se signály a já si začínala zvykat na odlišné tréninkové tempo a vůbec na celý denní režím. A že to byl pro mé tělo celkem záhul, to snad ani nemusím zmiňovat:) Jelikož se jednalo o mé první působení v ženském nároďáku, sama jsem byla zvědavá, jak vše bude probíhat, a s potěšením můžu říci, že to bylo ok. Většinu holek jsem znala z dorosteneckých a juniorských reprezentací a zbytek mě opravdu příjemně překvapil. Další část se odehrávala od pátku do včerejška v Praze, kde jsme se chystali na náš první zápas s Litvou. Pak už nás čekala náročná cesta.

Vstávání nepatřilo nikdy mezi mé silné stránky, takže když budík zazvonil v nekřesťanských 3.40, bylo o zábavu postaráno. Pak následovaly unavné procedury na letišti a po příletu další dvouhodinové putování z hlavního města do již zmíněného Emmenu. Po příjezdu jsme si dali na obědě co proto a jeli se seznámit s halou. Na první pohled mi moc do oka nepadla, ale tak dáme jí šanci, třeba se zítra ukáže v lepším světle a možná nám i přinese štěsí…

Mé dosavadní postřehy ze země nezemě by se daly shrnout do pár vět a ty by nejspíš ani nestály za to, tak Vás nebudu trápit a síly na psaní si budu šetřit na něco, co bude stát opravdu za to, jako například na barvité vylíčení prvního vyhraného zápasu s Litvou