Tak trochu nabitý víkend

Když jsem zjistila, že datum svatby jedné z mé nejlepších kamarádek se na den přesně shoduje s datem zápasu proti favoritovi soutěže a velkému rivalovi z Cagnes sur Mer, bylo mi smutno. Tak moc jsem chtěla zápas hrát, že jsem se zkusila Davida zeptat, jestli by náhodou nešlo zápas posunout až na neděli odpoledne.

Hala byla volná a já jsem našla letadlo, které přistávalo ve 14.30 do Nice – v ideální čas tak, aby se stihlo v 17 hod hrát. A tak jsme šli do toho. David přeložil zápas a já jsem se den po světbě donutila vstát a s Majou přeletět půlku Evropy, abych si zahrála předposlední zápas s holkama z Collines.

Náš protivník byl druhý tým soutěže. Hrály o postup a my… No my jsme hrály na výhru a také jsme se chtěly trošku odplatit za vyřazení z francouzského poháru.

Zápas měl náboj, byl tvrdý a hodně fyzicky náročný. Po celou dobu jsme s holkama z Cagnes, které mají nadupaný tým plný mladých nadějných hráček, držely tempo i skóre. Hrály jsme pěknou házenou a zápas měl spád. Bohužel pro nás se ale házená hraje posledních 10 minut zápasu, kdy se rozhoduje, který z týmů bude ten šťastnější. Tentokrát se radovaly holky z Cagnes, které byly posledních 10 minut lepší a vyhrát si opravdu zasloužily.

My jsme prohrály a mrzelo nás to. Zápas nás stál tolik sil, že prohrát ho se zdálo děsně nespravedlivé. Bolelo nás celé tělo a byly jsme vyčerpané. Mohly bychom říct, že to nestálo za to hrát v neděli večer, odejít ze svatby,  vstávat brzo ráno… Ale nebyla by to pravda.

Jakkolik mě štvalo a štve, že jsme prohrály, nelituju toho, že jsem na zápas přijela. Stál za to. Byl plný takových těch žduchanců po pískání, kdy se ve Vás vaří krev a adrenalin vás žene ještě dál.  To mám ráda, ikdyž na to někdy nadávám… 🙂 Týmu z Cagnes sur Mers gratuluji k vítězství a k tomu, že mají mezi sebou tolik mladých naději. Postup si zaloužily.

Co se mě týče, jsem ráda za to, kde jsem. V Collines. Nejsme nejlepší tým v soutěži a zřejmě asi nemáme ani nejlepší hráčky. Ale o tom ten sport zase až tak není. Ani v páté lize, ani na nejvyšší úrovni. Ve sportu jsou totiž důležitější věci, než umístnění v tabulce. Akorát se velice špatně vysvětlují. Jako vše, co v životě za něco stojí.

Během svého házenkářského života jsem se naučila, že většinou to není hráčská kvalita nebo výsledky, kvůli kterým je sport tak kouzelný a jedinečný. Je to něco jiného.

Trošku by se to dalo přirovnat k pocitu, když dorazíte na svabu vaší kamarádky, ocitnete se mezi svými přáteli a v ten moment víte, že jste přesně tak, kde máte být.

Když jste mezi dobrými lidmi, poznáte to jednuše. A dá vá tom obrovskou sílu. K překonání překážek, proher, ranního vstávání, k životu…

Jsem ráda, že jsem nezmeškala svatbu svojí kamarádky, stejně tak jako jsem ráda, že jsem nezmeškala zápas s Collines. Stálo to za to.

Před námi jsou poslední dva týdny v Saint-Raphael a já si dnes koupila letenku. Tentokrát jednosměrnou. V sobotu nás čeká poslední zápas sezóny – očekávané derby proti Grasse…

Kapitola Francie pomalu končí. Kapitola, kterou si vždy ráda znovu přečtu.

1/5 – back in game !

Byl první máj byl lásky čas… Dostala jsem pusu pod poloseschlým stromem pět minut před tím, než Mira odjel na zápas proti Cessonu, dala spát Maju a řekla si, že je ten správný čas napsat další článek. Protože – jsem back in game! Po třech měsících od jednoho blbého tréninku, od jedné blbé přípravné hry, při které jsem si rozšvihla prst na třikrát. Pohádkové číslo tři.

Na ty čísla jsem byla vždycky ujetá. Kdybych byla postavou v Amélii z Montmartru, hlavní hrdinka by mě nejspíš charakterizovala jako tu, co hledá číselné posloupnosti na SPZetkách jedoucích před ní a má až zvrácenou radost, když se jí to podaří před tím, než auto odbočí. Svou zálibu si nechává pro sebe, protože se bojí, že by byla nepochopena.

Dnes je 1. 5. a já mám chuť psát o našem 1/5 – prvním vítězství z pěti zápasů, které nás do konce sezóny čekají. Zatímco jsem byla mimo, holky si nevedly špatně, udržely jsme se v přední části tabulky a pořád máme možnost skončit do třetího místa. To je, myslím, na nováčka soutěže pořád hezký výkon.

Tuto neděli jsme jely na zápas do Marseille. A protože nám to připadalo jako prima výlet, jela celá rodina. Hrálo se v hale hned vedle Calanque a bylo to tam nádherné. Do vln bychom se zvládli dívat hodiny, nebýt Maji, která si řekla, že lepší bude zkoušet naše reflexy a vesele koketovala s okolními kaktusy. Kochání bylo konec a my se raději vydali do bezpečí haly a připravit na zápas.

Bohužel pro Miru musím kontatovat, že první poločas dopadl lépe pro nás na hřišti, než pro něho s Majou, když se jí celý první poločas snažil intenzivně vysvětlit, že hrát házenou za ženy ještě opravdu nemůže a zatím bude potřeba fandit z tribuny. Chudáčci… Oba dva 🙂

Marseille na nás začalohned od začátku hrát obranu 3-3  a vydrželi to téměř celý zápas. Takže koletivně jsme si moc nezahrály a spíš to bylo každý sám na sebe a pak možná něco. Poločas pro nás skončil plus 1, když jsme dostali gól z poslední devítky !!! – achjo). Pro Miru s Majou to byla spíš remíza.

Začátek druhého poločasu nám nevyšel. Ukázalo se, na co slouží poločasové pokyny trenéra v ženksém kolektivu. Hrajte trpělivě, čekejte na šance a hlavně ta obrana holky, ten pitvot ! No realita – technická chyba, trhák, třikrát aby to nebylo málo, k tomu nedáš dostaneš a už se vezeš. Nakonec jsme se ale zvedly (kupodivu po timu) a začaly bránit. A protože je házená hra obrany – ano opravdu je – otočily jsme to a z Marseille jsme odjížděli se dvěma body – plus 2 (zase ta čísla:-)). Zvládli to i Mira s Majou na tribuně.

Nakonec to byl docela prima výlet a my máme 1/5 ! První zápas, první vítězství.

A já jsem taky zabalila svou první krabici. A dala si pár cílů. Že budu jíst každý den bagetu a sýr, pít víno a také hlavně – že chci 5/5. A třeba pak skončíme druhé. Proč by ne, poslední zápas hrajeme 25.5.! Vidíte tu posloupnost? Není to boží? 🙂