Back in game !

Chtěla bych psát a nestíhám! A taky mám trochu strach. Dostala jsem mnoho pochval ( asi 3: Mira, mamka a tchýně Janička) a mám strach, abych nezačala být nudná nebo trapná.

No ale v sobotu jsme konečně zase vyhrály, jsme zpět v čele tabulky a já jsem si říkala – to by si asi článek zasloužilo. I jeden ze zástupu věrných (rodinných) fanoušků mého blogu (Mira) se ptal, kdy zase něco zesmolím. A tak jsem si řekla, že místo vybírání skandinávských lustrů a přemýšlení o tom, jak rychle vyjdou z módy, raději něco napíšu. O zápase, který jsme v sobotu hrály a vyhrály.

Často jsem ve své kariéře přemýšlela, proč je tak zrádné hrát proti týmům ze spodní části tabulky. Ty zápasy jsou prostě divné. Tempo je pomalé, hala nijaká, balon nalepený moc anebo naopak málo, tribuna nějak blízko či daleko a celý ten zápas plyne, až naráz skončí a všichni překvapeně zírají na skóre a diví se, že “se prohrálo” a kdo, či co za to vlastně může. Pravidlem bývá, že za to většinou můžou všichni a všechno!!!

Naproti tomu, když se hraje proti favoritovi, je to paráda. Všichni se těší, před zápasem poslouchají nejnovější hity na povzbuzení a pro motivaci není třeba chodit daleko.

Asi v tom bude hrát roli ego a strach. Lépe řečeno strach o to, že ego dostane na prdel. A to my, sportovci, neradi. Můžeme si hrát na velikány a dobrodělce, ale sport z velké části o egu je. Vznešeně se tomu říká, že neradi prohráváme.

My jsme v sobotu naštěstí hrály proti favoritovi, takže pohoda. Ego bylo v klidu. Těšilo se, že dostane poplácáno po zádech a taky dostalo.

O sobotním zápase nejde vlastně říct o mnoho více. Připadal mi docela jednoduchý.  Hráčky i trenér v plné motivaci, zamknutá brána… Pohoda. Dobře jsme si zahrály, zaradovaly se a po odjezdu domů nám zůstal úsměv na tváří a hřejivý počit na duši.

Jsme zpět! Chytly jsme vítěznou vlnu. A je to fajn. Každý vtípek v šatně je naráz o něco veselejší. Vlažná sprcha a šatna plná vody vlastně docela fajn vychytávka a vůbec nevadí, že nám všem teče do batohu. V neděli zase svítí slunce a Baileys na smutek není potřeba.

Všechno je tak, jak má a já už se zase těším na další zápas za dva týdny. Letos poslední, Vánoční. A já bych si, Ježíšku, moc přála vyhrát… Čeká nás ale těžký zápas, budeme favoriti. Tak nám držte pěsti.

PS: Na závěr mi to nedá a musím sem hodit něco z jiného soudku. Víte, co to znamená: nemůžu, mám aqua-poney? Objevilo se to u nás na skupině. Francouzský obrat, když se Vám nechce vymýšlet falešná výmluva, tak zvolíte tu veřejně falešnou. Neznala jsem. A tak jsem (jak jinak) než googlila. A našla jsem tohle… A…jsem stále v šoku! Obrat chápu, zbytek mi uniká. Tak nic, já musím, Mira má aqua-poney. 🙂

 

 

2 thoughts on “Back in game !”

  1. Jako obycejne, vtipne a trefne. Jen na jedno jsi zapomela. Na moje pochvaly. Gratuluji k vyhre. táta

Napsat komentář

Your email address will not be published.