Back in game !

Chtěla bych psát a nestíhám! A taky mám trochu strach. Dostala jsem mnoho pochval ( asi 3: Mira, mamka a tchýně Janička) a mám strach, abych nezačala být nudná nebo trapná.

No ale v sobotu jsme konečně zase vyhrály, jsme zpět v čele tabulky a já jsem si říkala – to by si asi článek zasloužilo. I jeden ze zástupu věrných (rodinných) fanoušků mého blogu (Mira) se ptal, kdy zase něco zesmolím. A tak jsem si řekla, že místo vybírání skandinávských lustrů a přemýšlení o tom, jak rychle vyjdou z módy, raději něco napíšu. O zápase, který jsme v sobotu hrály a vyhrály.

Často jsem ve své kariéře přemýšlela, proč je tak zrádné hrát proti týmům ze spodní části tabulky. Ty zápasy jsou prostě divné. Tempo je pomalé, hala nijaká, balon nalepený moc anebo naopak málo, tribuna nějak blízko či daleko a celý ten zápas plyne, až naráz skončí a všichni překvapeně zírají na skóre a diví se, že “se prohrálo” a kdo, či co za to vlastně může. Pravidlem bývá, že za to většinou můžou všichni a všechno!!!

Naproti tomu, když se hraje proti favoritovi, je to paráda. Všichni se těší, před zápasem poslouchají nejnovější hity na povzbuzení a pro motivaci není třeba chodit daleko.

Asi v tom bude hrát roli ego a strach. Lépe řečeno strach o to, že ego dostane na prdel. A to my, sportovci, neradi. Můžeme si hrát na velikány a dobrodělce, ale sport z velké části o egu je. Vznešeně se tomu říká, že neradi prohráváme.

My jsme v sobotu naštěstí hrály proti favoritovi, takže pohoda. Ego bylo v klidu. Těšilo se, že dostane poplácáno po zádech a taky dostalo.

O sobotním zápase nejde vlastně říct o mnoho více. Připadal mi docela jednoduchý.  Hráčky i trenér v plné motivaci, zamknutá brána… Pohoda. Dobře jsme si zahrály, zaradovaly se a po odjezdu domů nám zůstal úsměv na tváří a hřejivý počit na duši.

Jsme zpět! Chytly jsme vítěznou vlnu. A je to fajn. Každý vtípek v šatně je naráz o něco veselejší. Vlažná sprcha a šatna plná vody vlastně docela fajn vychytávka a vůbec nevadí, že nám všem teče do batohu. V neděli zase svítí slunce a Baileys na smutek není potřeba.

Všechno je tak, jak má a já už se zase těším na další zápas za dva týdny. Letos poslední, Vánoční. A já bych si, Ježíšku, moc přála vyhrát… Čeká nás ale těžký zápas, budeme favoriti. Tak nám držte pěsti.

PS: Na závěr mi to nedá a musím sem hodit něco z jiného soudku. Víte, co to znamená: nemůžu, mám aqua-poney? Objevilo se to u nás na skupině. Francouzský obrat, když se Vám nechce vymýšlet falešná výmluva, tak zvolíte tu veřejně falešnou. Neznala jsem. A tak jsem (jak jinak) než googlila. A našla jsem tohle… A…jsem stále v šoku! Obrat chápu, zbytek mi uniká. Tak nic, já musím, Mira má aqua-poney. 🙂

 

 

10 důvodů proč mít v týmu hráčku – matku

Matky – zvláštní živočišná skupina mezi hráčkami. Hrála jsem s nimi ve své kariéře poměrně často. Sedávaly ve přední části autobusu, bavily se o zvláštních věcech, kterým jsem nerozumněla a jedna z nich po mně před zápasem v šatně hodila počuranou plenou !

V týmu byly dost důležité. Přinášely stabilitu, snažili se nás mladé vychovat a při vypjatých koncovkách zápasu to byly většinou ony, které dokázaly zkušenostmi rozhodnout v náš prospěch. Přes to všechno mělo okolí tendenci je podceňovat. A taky si z nich trošku utahovat. Časté byly i dotazy typu, už budeš končit? Vždyť už máš doma děti a tak… Jakoby fakt, že přivedeme na svět další generaci, musel nutně znamenat, že by se mělo něco zásadního směrem ke sportu změnit.

Teď jsem se stala jednou z nich. Přešla jsem do druhého tábora. V autobusu sedávám úplně kdekoli (spokojená, že mi aspoň chvíli nikdo neskáče po hlavě a nestrká prsty do očí), bavím se o těch divných věcech, kterým jsem dříve nerozumněla a samozřejmě si nemyslím, že by se porod potomka měl rovnat ukončení aktivní sportovní kariéry. Právě naopak !!!

Jsem tak nad tím přemýšlela a zjistila jsem, že hráčka matka je vlastně takový veselý balíček speciálních dovedností. Přišla jsem na těchto 10. Ale určitě jich bude daleko víc, vždyť mám zatím jen 10ti měsíční zkušenost 🙂

  1. Hráčka matka neví o tom, že je unavená ! Tak dobře. Rády o úvaně mluvíme a ještě raději se necháme litovat. Ale ve skutečnosti je to to jediné, co nám zbývá. Dítě se nás většinou (čti nikdy) neptá, jak se cítíme, nebo jestli jsme se zrovna dobře vyspaly. Asi po šesti nedělích zjistíme, že se dospíme asi až v důchodu a naučíme se spolehlivě ignorovat, jak se zrovna cítíme.
  2. Hráčka matka nepotřebuje posilovnu ani kondičního trenéra ! Už jste někdy zkoušely nést zároveň autosedačku s deseti kilovým dítětem uvnitř, batoh, slunečník, kabelku a před sebou tlačit kočárek? Jako…z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to lepší trénink než v posilovně, kde děláte jakože cvičíte a samozřejmě, že už jedete minimálně třetí sérii! Pokud se Vám do toho ještě rozbrečí dítě – ideálka – máte to i s kardio.
  3. Hráčka matka je trpělivá ! Uklidily jste věci v pokoji, odskočíte si na záchod a při návratu najdete usměvavé dítě a všechny věci uprostřed pokoje na vééélikánské hromadě? Dítě na vás háže neodolatelný úsměv, za kterým cítíte samochválu – podívej, co všechno jsem zvládlo, když jsi byla pryč! Hráčka matka se velice rychle naučí, že před tím než otevře pusu, bude asi lepší pár hlubokých nádechů. Takže? Konec dvouminutových trestů za kecy na rozhodčí!
  4. Hráčka matka rozšíří hráčskou základnu bez nutnosti kočovat po školách ! Samozřejmě, že naše děti budou hrát házenou ! A budou na každém tréninku !
  5. Hráčka matka nezná bolest! Máme za sebou porod! Koňar v obraně je proti tomu příjemným pohlazením…
  6. Hráčka matka se nevymlouvá. Máte problém s falešnými výmluvami hráček? Nemůžu, musím se učit, jsem nemocná, mamka slaví 50…. S matkou hráčkou se vám to nestane. Naší výmluvou se totiž stala házená. Promiň, zlato, dnes večer musíš hlídat, já nemůžu, musím na trénink. Bohužel, mrzí mě to…
  7. Hráčka matka vám zaplní tribuny! Zůstat sám doma s dítětem může být pro tatínka záhul. Není nic jednoduššího než sbalit děti a ideálně i s celou širokou rodinou dorazit  na zápas. Babičky se o děti postarají a tatínkové si můžou v klidu vychutnat jedno chlazené. Větší poček fanoušků a spousta křiku k tomu zaručeno !
  8. Dorozumívání beze slov. Na hřišti se potřebujeme někdy domluvit bez toho, aniž bychom soupeři něco vyzradily. Hráčka matka umí hravě číst mezi náznaky  a ve znakové řeči svého nemluvněte. Jedno mrknutí a všechno je jasné.
  9. Hráčka matka nechodí pařit před zápasem! ..ani po. Bohužel…
  10. Ale co je nejdůležitější? S hráčkou matkou se budete skvěle bavit! Protože hráčka matka je ochotná pro jeden úsměv udělat téměr cokoli. A to i když je úplně bezzubý…

Tři a dost!

Zase neděle, zase prší, zase jsme prohráli… Chtěla jsem napsat článek o sobotním zápase. Taky o tom, jak už mě nebaví pít Baileys, dívat se na déšť a prohrávat zápasy. Ale stálo to zaprd. Tak to zkrátím a řeknu jediné. Tři a dost!

Co se týče proher, vyzkoušeli jsme už všechno: prohrát ve vlastní hale, u soupeřů, se vztyčenou hlavou a teď i se špatným výkonem proti soupeři ze spodní části tabulky. Je na čase se zase vrátit k výhrám, slunci a aktivním víkendům…

Baileys schovávám hluboko do skříně, dle předpovědi od příštího týdne  předpoklávám slunečno, no a za dva týdny je další zápas. Já mám jasno!!

Konec řečí a zpátky k botaskám a balonu. Je na čase začít makat, here comes the sun…

Když mě asi poprvé mrzelo vypadnout z poháru

Český pohár, ligový pohár, francouzský pohár, nevím jaký pohár… Soutěže, které se hrají, ale popravdě, většinou se nikomu moc hrát něchtějí. Taky jsem to tak vždycky měla. Pohár byl něco, co se muselo absolvovat. A úplně nejlepší byl ten český, když se hrálo mezi Vánocemi, ideálně den po Štěpánovi. Fakt super motivace chtít se dostat do finále. Všichni jsme si to vždycky moc “přály”. Dokonce si jeden rok pamatuju na vtípky v šatně před zápasem semifinále: ” Tak holky – dneska hrajeme tyčkovanou! Kdo se trefí dovnitř, ať se stydí!”  Hrůza, já vím! Ale teď už je to promlčené a my se fakt tešily, že si aspoň o těch Vánocích vydechneme a dáme si pivko s kamarády místo další cesty přes půlku republiky.

Proto, když mi náš trenér s očekáváním v očích nadšeně vykládal o tom, že za týden hrajeme první kolo poháru a jak strašně rád by se jednou dostal do finále, chtělo se mi ťukat na čelo. Ale jak jsem jej poslouchala, asi poprvé jsem dostala opravdovou chuť ten pohár hrát a dostat se, co nejdále. Důvod byl jednoduchý – francouzský koncept je fakt dobře vymyšlený a jak říká David – dovoluje malým klubům zažít něco neobyčejného.

Zjednodušeně řečeno – hraje se na třech úrovních a vrcholí to velkým finálem v pařížské aréně Bercy. V jednom dni se tam hraje 6 finálových zápasů – 3 úrovně ženy a chlapi. Asi si dokážete představit jaký to je zážitek pro malé kluby, když hrají zápas před PSG a podobnými a mít jejich fanoušky. Je to zkrátka moc hezky vymyšleno. A tak jsem se nechala taky strhnout. Začalo to dobře. Z prvního kola jsme postoupili. Druhé kolo se hrálo teď v neděli a vylosovali nám Cagnes sur Mer. Našeho souseda a jednoho z nejtěžších soupeřů (Mira říká, že to prý tvrdí vždycky každý :-)).  Na zápas nás dorazili podpořit i mladí z klubu, s bubnama a řehtačkama. Jak přícházeli do haly a bubnovali, připomnělo mi to ten moment, kdy se rozjíždělo veselské peklo, nebo jak přišel do haly táta. Viděla jsem ho, usmála se na něj a věděla jsem, že zápas může začít, je pro koho hrát.

Začali na nás celoplošnou osobkou s cílem – uhnat nás. Vzpomněla jsem si na léta veselských panenek a měla jsem trošku déjà vu. Ani tentokrát to ale nefungovalo. Pořád nechápu, proč si někteří myslí, že když člověk překročí 30ku a má na krku dítě, není schopný přeběhnout hřiště stejně rychle jako novopečená dvacítka. Asi neví, že porod otužuje a že děti učí překonávat limity. Otřelou matku dřív na hříšti umlátíte lopatou, než ji přinutíte se vzdát, protože je to náročné.

No samozřejmě to nefungovalo, že jo. A to se nám zranily 2 důležité hráčky a spojky k tomu (křídla prominou, ale… však vy víte :-)). Pokazily jsme ale druhý poločas, nějak se nám to vymklo z rukou. Takový ten black-out, jak padají góly a člověk jen čumí a krčí ramenama. Bylo to minus 10 a já si řekla, že bych asi mohla jít střídat. Ten loket, co není úplně ok, mě fakt bolel. No jo, jenže vystřídám a to bude jasný signál pro ostatní, balíme kufry. A to jsem nechtěla – vždyť tam bylo to Bercy před náma a já už si po cestě na zápas představovala, jak s těma fajn holkama zažijeme něco, na co budeme hodně let vzpomínat. A tak jsem zůstala. A zápas se začal měnit. Z minus 10 jsme to za 15 minut dali na remízu. Dobré ne? Byly dvě minuty do konce a já jsem si říkala, tohle prostě už musíme dát.

A…nedaly! My jsme prohrály. A já jsem byla strašně naštvaná, že jsme zahodily ty šance, že jsme neubránili a zklamaná a utahaná a všechno mě naráž ještě víc bolelo…strašně jsem si přála vyhrát. Holky byly ale v klidu. Byly pyšné na to, co jsme předvedly. I trenér byl pyšný a nebyl naštvaný, ikdyž by asi mohl být. A já jsem si po cestě domů uvědomila, že ačkoli mě všechno bolí a prohráli jsme, tak to vlastně až tak nevadí…

Vyhrávat je fajn, pak je vše zalito sluncem. Lidi, co se nemůžou vystát, se objímají, endorfiny štěstí kam se podíváš, vesmír se točí přesně tak, jak potřebuješ… Vyhrávat je totiž hrozně jednoduché. Je to jako být čerstvě zamilovaný, všechno to jde samo. Zato umět prohrát je kumšt! Myslím, hrát naplno a prohrát. Akceptovat chyby ostatních i svoje a přes deprimovanost z prohry zůstat spolu. Cílevědomost je dobrá a užitečná věc, při tréninku, před zápasem a při zápase. Jsem ráda, že ji mám v sobě a  že ji mají i holky. Ta nás žene dopředu a dává tomu smysl. Ale pokora přijmout výsledky a chyby ostatních z nás dělá kolektiv a ze sportu jednu z nejužitečnějšíh škol v životě. Zní to samozřejmě, ale kdo hrál sport, ví, že tak samozřejmé to není.

Ve Francii mají heslo – Házená, škola života. Nemyslím si, že to platí jenom pro házenou, ale spíš pro kolektivní sporty jako takové. Naučit se akceptovat chyby a nedokonalosti ostatních se hodí v životě docela často. Protože není nic špatného na tom dělat chyby. Jak říká můj strýc, nikdo nejsme tak akorát. Důležité je dělat věci jak nejlépe umíme. Pak je vše ok. I když se prohraje.

Asi občas zase něco napíšu… kromě dopisu Ježíškovi :-)

Častokrát jsem přemýšlela o návratu na web. Náměty většinou přicházely kolem osmého kilometru výběhu. Kdo běhá, chápe. Ale jak to tak bývá, po doběhnutí už to bylo jaksi passé. Vždycky se našlo něco, co mělo přednost. A taky jsem si říkala – co blbeš, koho by to zajímalo? Léta s reprezentací jsou v tahu a už nejsi nadějná bezdětná dvacítka, která si užívá života na vysoké škole. Ve skutečnosti se ze mě stala profesionální manželka a novopečené matka, která se rozplývá nad stolicí svého dokonalého dítka a, buďme realisté, to už tolik netáhne… No a přece tu sedím a píšu… Mira si myslí, že dopis Ježíškovi a s Majou už stihli roztrhat jednu knížku a teď ji učí hlavičkovat à la Vráťa Lokvenců. (Jako fakt???).

Tak co mě koplo? Handball des Collines- v překladu házená v kopcích. Klub kde hraju, kde se bavím házenou. Jsou fajn a já bych jim chtěla pomoct. I mimo hřistě. A moc možností nemám. Trénovat mi jaksi nejde (kdo mě někdy viděl obklopenou více dětmi, chápe), sponzory shánět neumím (jak to vůbec, lidi, děláte? ). No, baví mě psát. Tak budu psát o tom, jaké je to hrát na nižší úrovni. Občas taky o něčem jiném. Možná. Když bude chuť a život profesionální manželky to dovolí (znalci Mirova apetitu pochopí). A budu doufat, že tím aspoň trošku pomůžu. Že si to třeba nějaký potencionální sponzor přečte a klubu pomůže… A třeba tím udělám radost aspoň holkám, se kterými hraju. Dělám jim radost ráda. Zaslouží si to. Ale o tom až příště. A třeba si to přečte i někdo jiný. Proto budu dávat příspěvky i v češtině. Okresní přebor přece taky frčí, ne? Nemáme sice rotejro, za hřištěm potok neteče, ale za to po každém zápase čistíme zalepenou palubovku vlhčenýma ubrouskama… jako fakt! Ale nevadí nám to. No nic, venku prší, Mira otevřel Baileys… Tak já jdu, než se mi z dítěte stane profesionální hlavičkářka… Protože to nechceš.