Pro ty, kteří nejsou informovaní o změnách, jakých nejvyšší ženská soutěž letos doznala, malé vysvětlení. Došlo k rozšíření interligy o 2 české týmy, takže se celkový počet zápasů rozrostl z 22  na 26. A nás v prním kole čekal právě jeden z těchto týmů, a to holky z Ostravy Poruby.

Od pondělí jsme se na zápas připravovali v poněkud extrémních podmínkách zlínské haly, která v současné době prochází rekonstrukcí. Z toho důvodu jsme taky náš první domácí zápas odehrály nezvykle v Otrokovicích, což ovšem nikomu z nás nijak nevadilo. Hala je sice menší, ale pro naši návštěvnost naprosto ideální.

V den zápasu jsme si střihli společný oběd a šlo se na věc. S Porubou jsme se sice potkali dvakrát v přípravě, ale se zápasem, který se hrál v sobotu neměly přípraváky nic společného. Jednalo se o první zápas interligy a napětí tomu odpovídalo. Kdo by chtěl začínat nový ročník prohrou, že jo? První poločas zápasu byl tedy trošku ve znamení nervozity, přesto jsme ale do šaten odcházeli s čtyřgólovým vedením.

Po změně stran jsme začínali přesilovkou a po dvou krásných trefách Pozi (pozn. Pavla Poznarová) jsme se dostali do svého standartního tempa a i díky koncentrované obraně  zvyšovali náskok gól za gólem až na konečných 28:21. Není pochyby, že v zápase bylo vidět hodně věcí, na kterých musíme ještě zapracovat, přesto si myslím, že to by hezký zápas, který bavil  kolektivním pojetím hry, běhavou házenou a občas se nám podařila i nějaká ta akce, která musela oko diváka potěšit. Já osobně jsem s naším prvním zápasem opravdu spokojená a doufám, že zůstaneme dlouho na vítězné vlně.

Což bude ovšem těžké. Tuto sobotu nás čeká další nováček, ovšem poněkud silnějšího kalibru. Jedeme na horkou slovenskou půdu do Bánovců, které jsme sice na přípravném turnaji v Zubří porazili rozdílem třídy, ale jak jde vidět už ze zápasu s Porubou – na výsledky z přípravy se skutečně nelze spoléhat. Navíc Bánovce jsou ambiciózním týmem, který rozhodně neplánuje hrát vespod tabulky a body z domácí půdy bude bránit zuby nehty. My ovšem naše body taky  jen tak někomu nedáme, z čehož vyplývá, že se všichni můžeme těšit na pořádně kořeněný zápas.

Několik fotek ze zápasu najdete v mojí galerii. Další pak u bratra na Flickru.

No related posts.

Jako první je nutno podotknout, že jsem se zamilovala do norské házené. Všichni co se o házenou zajímáme, jiště víme, jak propastný rozdíl je ve stylu hry severských zemí a uvnitř našich hranic. Tak jsem si položila otázku: proč? Trénujeme stejně často, házenou máme stejně rády, ale přesto norské nároďáky dávají českým stále o 20. To že je to stylem tréninku, výchovou a větší popularitou, by se dalo tušit. Co mě ale překvapilo nejvíc bylo, že si za to  svým způsobem můžeme sami.

Myslím, že celkově nejsme o tolik horší, jenom hrajeme horší házenu a to nás táhne ke dnu a drží zpátky na uzdě. A vůbec, hrajeme tu interligu úplně špatně. A můžeme  za to naprosto všichni. A nejvíc za to může české pojetí pravidel házené.

Když jsme hrály první zápas, měly jsme neuvěřitelné množství průrazů, zdálo se nám, že nás strašně bijou a neustále jsme čekaly na nějaké devítky, sedmičky, vyloučení a ono nic! Zprvu jsme byly trošku uražené, dotčené a vůbec se nám to nelíbilo. Byly jsme ale hosté, nikomu nám nerozumněli, a tak nám nezbývalo nic jiného (pokud jsme nechtěly odjet s posledním místem) než se norskému pojetí přizpůsobit. Ono to kupodivu nejenže šlo, ale většině z nás se to moc líbilo. Z ničehonic jsme hrály házenou, která nás bavila: krásná akce, valit zpátky, koncetrovaná obrana a hurá do rychlého. Fyzičku jsme tahaly až z paty, ale byla to paráda. Nikdo nás desetkrát nevrátil, při milimetrově špatném rozehrání, a když jsme začaly hrát „na faul“ zapískali nám průraz.  V norském překladu = nechceš útočit a dát gól? Tak mazej bránit.

Teď máme za sebou první přátelák a mě je smutno. Je mi smutno z nás hráček, které jsme se rozmlsali norskou házenou a je mi smutno našich diváků, kterým pohled na hezkou házenou kazí množství devítek, sedmiček, zastavování a prodlev, které máme tendenci v čechách pískat. Pánové rozhodčí, to snad nemůže bavit ani Vás. Prosím, nuťtě nás hrát pohlednou házenou!

Pro úplnost, abych byla pochopena, bych chtěla dodat, že v Norsku se pískají jako všude nečisté fauly, ale ne fauly, které zaměrně vyvolávají útočící hráčky, aby se podržely v útoku, nebo fauly, které přínášejí útočícím výhodu, pokud akci nedotáhnou do konce. Takovou házenou tam nemají rádi, nelíbí se jim a já se jim nedivím, taky se mi líbí víc ta jejich.

A kdo tvrdí, že onem propastní rozdíl v tomhle rozhodně není, ale že je to všemi těmi věcmi, na které máme tendenci se vymlouvat (již zmíněná popularita, zázemí, výchova a kdoví, co ještě), ať mi vysvětlí, jak se týmu HC Zlín podařilo obsadit 7.místo/12  mezi prvoligovými norskými týmy.

Související:

1. Zápisky z Norska

V neděli jsme vyrazili ze Zlína a po cestě jsme si střihly zápas s nováčkem soutěže Mostem. Poté nás již čekala dlouhá cesta, která utekla překvapivě rychle a v pondělí ve tři ráno jsme přijeli do našeho cíle – sportovního centra Larviku, kde bydlíme.

Ve středu nás čekal první zápas s druholigovým týmem Skien, který jsme vyhrály docela s přehledem a začaly jsme doufat, že bychom nemusely být zase tak velcí outsideři na turnaji, ke kterému celý týden směřujeme.

Další den nás čekalo asi největší lákadlo zájezdu, a to zápas s jedním z nejlepším týmů světa – HK Larvik. Asi nemá význam vyjmenovávat všechny hvěždy, které proti nám nastoupily. Každopádně většina z nich  byly olympijské vítěžky!!! Stát proti nim na hřišti byl nezapomenutelný zážitek a s žádnými jinými ambicemi jsme do zápasu ani nešli. Cílem si bylo užít tuto vzácnou příležitost a okusit, jak se hraje proti světové špičce. V poločasu už jsem byla dynamiky a rychlosti docela přesycená, ale Larvik evidentně ne a přichystal nám i nášup v druhém poločase. My jsme se ale statečně drželi, hrály do poslední sekundy a ukázali pár akcí, které potěšily i Norské publikum.

Dnes už nám začala ta pravá prověrka. Nastupujem na turnaji, který je připravou pro ligové týmy Norska. Při odjezdu asi nikdo z nás nečekal, že bychom mohly hrát vyrovnané partie s těmito předními týmy, a proto jsme byly velmi mile překvapeny, když jsme náš první zápas na turnaji vyhrály o gól. Bylo to drama do poslední sekundy. O vítězství rozhodla Růča (Petra Růůčková) v posledních vteřinách zápasu v pasivitě a korunovala tím náš bojovný výkon, který si dva body určitě zasloužil.

Začátek turnaje je to krásný, kdo ví, jak budeme pokračovat. Každopádně se jedná o přípravu a důležité je hlavně nasbírat zkušenosti, sehrát tým a zjistit, na čem bychom měly dále pracovat. Seznámení s Norskou dynamickou a opravdu velmi rychlou házenou pro nás jistě znamená posun dopředu. K tomu Norsko je opravdu nádherné a když se k tomu dnes přidalo ještě plodné nakupování, opalovačka na pláži, dva body s šestým týmem ligy a grilované hamburgery, tak nám skromným holkám z Moravy nemohlo absolutně nic chybět. Co mám dál povídat, naplno si tu to tu užíváme a je nám tu fajn. A jelikož je dnes, dle naší kulturní referentky (Monči Pažourkové), den ticha, tak už popřeju dobrou noc a držte nám pěsti do dalších zápasů.

Související:

1. Norská voda divoká, české rybníky stojaté

Důvod? V poslední době se všude diskutovalo o všem možném i nemožném o mé osobě a mně bylo silně nepříjemné, že jsem neměla prostor se k daným „kauzám“ jakkoli vyjádřit (pokud tedy neberu v úvahu diskusní fóra, kam opravdu odmítám psát a diskutovat s frajerama typu tři tečky, vykřičníky a kdoví, co všechno anonymního dokáže chytrý svět kompjůtrů ještě vymyslet za nicky).  A proto jsme ráda, že mám tyto fajn stránky, které mi umožňují napsat přesně a doslova to, co chci říct a sdělit lidem, co je to zajímá.

A nyní proč jsem se odhodlala napsat tento článek? Nemá význam chodit kolem – prostě a jednoduše mě urážejí smyšlené domněnky a teorie, které mají někteří lidé tendenci vymýšlet. Jistě bych mohla mávnout rukou, říct si: „Ať si kecají,  dnešní noviny, budou zítra staré“ a podobné věci, kterými bych se ujišťovala, že mi to nevadí a že jsem silně nad věcí. Bohužel to tak není a já mám potřebu se obhájit. Konec konců, vzhledem k mé doufámbudoucí profesi, by to snad i mohlo být pochopitelné.

První bych se ráda vyjádřila k nařčení, že jsem neodehrála poslední zápas finálové série se Slavií Praha. Ačkoli jsem měla pocit, že k tomuto se snad ani nemá cenu vyjadřovat, nakonec Vám pánům chirurgům a fyzioterapeutům z Veselkého fóra ráda podám vysvětlení. Bolela mě noha! To je veškeré vysvětlení, které Vám můžu dát a dodám jediné – jestli si myslíte, že sebou někdo 10 měsíců tříská do palubovky a žije házenou proto, aby po tom roce dřiny proseděl na lavičce finále, na které dřel celý ten rok, tak to klobouček. Tomu se říká opravdu železně neotřesitelná logika. Ale chápu, řeka Morava nám pomalu stoupá, je vyhlášen stav ohrožení a jak to tak čtu a poslouchám – nejspíš není vyloučeno, že někomu to množství vody začíná šplouchat na nežádaná místa.

Nalakovaným nehtům na lavičce nemám odvahu dělat konkurenci. To je tak unikátní kameňák, že si netroufám ho jakkoli glosovat.

Další část článku bych chtěla věnovat fanouškům, kteří mi popřáli štěstí a přes jakékoli zprávy, které se objevily, se vyvarovali jakýchkoli popichujících poznámek. Velmi si vážím vašeho nadhledu a velmi ráda jsem hrála za tým HC BRITTERM VESELÍ. Hodně těžko sama nesu odchod z veselkého pekelného prostředí, které mi za tu dobu opravdu přirostlo k srdci. Vždy, když budu ve Veselí hrát, budu moc ráda vzpomínat na to, jak jsem mohla být na několik let Veselská panenka. Ale každého provází nějaký jak životní, pracovní, tak i názorový vývoj a člověk má potřebu se posouvat. Já v současné době dostala chuť hrát za Zlín. To je v podstatě vše. Láká mě určitá výzva, nová příležitost, nová práce. Každý člověk má právo se rozvíjet a zkoušet se věnovat  věcem, které jej motivují. Tak prosím ty, kteří kritizují mé rozhodnutí: dejte mi taky tu možnost jít v klidu za svou ideou.

No related posts.

Asi to pro ni byl nejtěžší finálový zápas, ač v něm paradoxně nenastoupila. Helenu Štěrbovou nepustilo do rozhodujícího klání o mistra házenkářské interligy svalové zranění a jen z lavičky musela sledovat, jak její spoluhráčky nestačily na pražskou Slavii.

„Prohrát finále a být na lavičce, to je to nejhorší, co může být. Ale nemohla jsem běhat ani pořádně dostoupnout,“ krčí rameny 22letá spojka, která den předtím dostala „koňara“.
Teď už má myšlenky jinde. Od minulého pátku je na reprezentačním soustředění a se spoluhráčkami jde do dvou rozhodujících duelů kvalifikace mistrovství Evropy. Příští středu v Plzni proti Maďarsku a v neděli pak ve Švédsku.

„Musíme porazit oba, abychom postoupily, což bude hodně těžké,“ praví realisticky vycházející hvězda české házené.

Je to jeden z vašich házenkářských cílů zahrát si na mistrovství světa či Evropy?
Je škoda, že jsme nevyhrály v Maďarsku, šance by byla větší. Ale možné je všechno. Kvalita reprezentace bude časem ale stoupat, protože stojí na hráčkách mého ročníku. Časem bychom se mohly někam dostat. Největší sen je však olympiáda, ta by bylo super, kdybychom se na ní jednou dostaly. Třeba se nám to za šest let povede, vůbec bych se tomu nebránila. Budu mít po škole a budu moct dělat házenou naplno.

Jste ve třetím ročníku v Brně na právech. Loňský trenér Veselí Jiří Zerzáň tvrdil, že kdybyste trénovala denně a neupřednostňovala školu, pak byste vyletěla raketově nahoru. Co vy na to?
Spíš bych řekla, že je to tak půl na půl. Rodiče by zase řekli, že dávám přednost házené. Odmalička mi všichni říkali, že házená mě živit nebude a sama jsem si to uvědomila, když jsem si poranila jedno koleno a pak i druhé. Zjistila jsem, že můžu skončit ze dne na den. A nechtěla bych být odkázaná jen na házenou. Snažím se dělat školu tak, abych stíhala i házenou.

Než jste na vysokou školu nastoupila, uvažovala jste i o něčem jiném než o právech?
Nikdy jsem neměla životní sen jít na práva jako mnozí ostatní, měla jsem to jako jednu z variant. Když jsem se sem ale dostala, tak jsem se rozhodla, že sem půjdu. Tomu jsem pak přizpůsobila házenou a jde to dobře skloubit.

Máte představu, co byste mohla dělat, až dostudujete, případě až skončíte s házenou?
Ještě vůbec nevím. Ani nevím, jestli se budu věnovat právu, jestli si dodělám titul JUDr. Teď mám plán školu dokončit a zkusit jít hrát do zahraničí. A třeba tam dělat i nějakou praxi.

Co vás na právech baví?
(odmlčí se) Co mě baví? Není to úplné šrocení, jak si všichni představují, že musíme znát paragrafy. Baví mě okecávání věcí, argumentace, dohadování. To by mě bavilo pak i na práci právníka.

To znamená, že jste aktivní na seminářích?
To zrovna ne, protože nemám moc času na přípravu (úsměv). Kolikrát se snažím spíš schovat za notebook, ale u zkoušek už mě to baví, tam musím být aktivní.

Z reprezentace se vrátíte na začátku června, čekají vás zkoušky. Zbyde vám ještě volno, než se zase začnete připravovat na novou sezonu?
Doufám, že zbyde. Snažila jsem si dát zkoušky co nejdřív, abych měla v červnu aspoň dva týdny volna. Jestli se mi to povede, nevím, ale chtěla bych ještě jet na dovolenou. Poslední týden v červnu je v Maďarsku také akademické mistrovství světa, ale zatím to vypadá, že nepojedu. Potřebuju aspoň trochu volna, aby mě házená zase bavila.

Na co se těšíte, až budete mít volno?
Těším se na kolečkové brusle, na squash, na tenis. Bude to aktivní odpočinek, nebavilo by mě nic nedělat.

Jak to bude s vaší kariérou ve Veselí dál? Starší hráčky se rozhodují, jestli budou pokračovat.
Ještě vůbec nevím a uvidíme, jak to dopadne. Myslím, že základní osa zůstane, že se starším holkám nebude ještě chtít od házené.

Máte v hlavě varianty, kdybyste nepokračovala ve Veselí?
Nějaké ano, ale zatím to není nic reálného. To teprve začnu řešit.

Bylo by to v rámci Česka, nebo byste už klidně zamířila do zahraničí?
Tento rok se k tomu ještě nechystám. Chci dodělat školu a práva dálkově studovat nemůžu.

Za hráčkami, které teď zvažují, jestli pokračovat, jste jako malá chodila pro podpisy. Co říkáte tomu, že vydržely na vrcholné úrovni tak dlouho? Většina z nich už má děti.
Obdivuji je, musí mít házenou strašně rády. Některé sice přemýšlí, že už mají věk na to, aby skončily, ale rozhodně není nic k smíchu nap tom, když říkají, že už přesluhují. Je úžasné, že jsou pořád schopné hrát v konkurenci mladých holek.

Klára Černá ze Slavie po finále říkala, že si vůbec nedovede představit, že by v jejich věku ještě hrála. Co vy?
Teď si to taky nedokážu představit (smích). Ale zase si dokážu představit, jak je těžké s házenou skončit. Dokážu si představit, že si v jejich věku půjdu ještě zahrát, ale už ne asi na vrcholové úrovni. Ale to říkám teď (úsměv). Kdo ví, jak to nakonec bude.

Vraťme se ještě k neúspěšnému finále. Loni vám museli umrtvit dva prsty, abyste mohla dohrát, už za sebou máte operace vazů v obou kolenou. Vypadá to, že vás pronásleduje smůla.
Je to tak, nějak se mě zranění nechtějí pustit. Ale už dva roky jsem na žádné operaci nebyla a kolena drží, tak snad je to ještě v normě. Koňar ve finále bylo lehčí zranění. Škoda je, že to přišlo teď. Kdyby se hrálo jak u mužů středa – sobota, tak bych nastoupit mohla.

Byla nakonec Slavia lepší, nebo o všem rozhodl druhý zápas, ve kterém jste spílaly rozhodčím?
Druhý zápas byl důležitý, pak už jsme měly nůž na krku. Ale Slavia byla lepší, podávala dlouhodobě stabilní výkony.

Rozhodlo i to, že měly silnější lavičku a širší kádr?
Určitě mají vyrovnanější sestavu a holky ze sportovních center mládeže, to Veselí nemá. Není odkud doplňovat. Když se jim zranila Hanka Kutlvašrová, mohlo jít na hřiště bez problémů pár dalších hráček.

Ve Veselí se vůbec těžko doplňuje tým, že?
Je to malé město a není tu základna mladých holek, které by vůbec mohly hrát házenou. A když už se taková najde, tak tu není taková kvalita trenérů, kteří by s nimi pracovali. V tom mají právě výhodu SCM v Praze, Olomouci, ve Zlíně, kde jsou školy a můžou si tam stahovat talentované hráčky. Nemusí si kupovat hotové jako Veselí.

Vy jste začínala v Uherském Hradišti, které tvoří aglomeraci s Kunovicemi. Tam už házená nefunguje jako za vašich dětských let?
Nefunguje, což mě mrzí. Tam jsme vybudovali něco, co mělo pokračovat. Teď se řeší postup družstva žen do první ligy, tak snad to dopadne, ale největší chyba je podle mě v tom, že to tam upadá v mládežnických kategoriích.

Na závěr drobné odlehčení. Kdysi jste prozradila, že máte rituál, že si před každým zápasem musíte oholit nohy, aby ste byla rychlejší. To platí dodnes?
Pořád se holím, musím. Při nejhorším i v šatně před zápase, mám tam pro jistotu všechno nachystané (smích).

Zdeněk Meitner, publikováno také na portálu iDnes

No related posts.

Odkazy

• Krátký sestřih zápasu
• sport.cz
• iDnes.cz
• Povídání se šťastnou střelkyní

No related posts.

Protipólem pak byl sobotní zápas se Šalou. Zatímco Hradec hraje vcelku pomalou, těžkopádnou házenou, Šala hraje technicky a rychle. A proto ten, kdo byl na pátečním tréninku, by jen stěží uvěřil průběhu sobotního zápasu. Tentokrát se potvrdilo pravidlo, jak špatný trénink, tak dobrý zápas. Zatímco v pátek jsme v obraně běhali jak pomatené lesní včely, v sobotu se objevil jakýsi řád a systém. Kde se vzal, netuším.

První půlka poločasu byla vyrovnaná , pak jsme se začaly dostávat do šancí, dobře jsme bránily, Černoška v bráně opět kouzlila a začínal se rýsovat jednoznačný průběh zápasu. Potřeba dodat, že k našemu výkonu nám taky pomohl nepřesvědčivý výkon Šaly, která má určitě za sebou i lepší zápasy, ale co, trocha samochvály snad neuškodí, ne? Vítězství jsme si určitě zasloužily a když jsme se ještě dozvěděly, že Michalovce prohrály v Bratislavě a tudíž nám k dosažení interligového zlata stačí remíza, nezbývalo než to pořádně oslavit a začít se připravovat na to česko – slovenské finále.

A co se děje teď? Užíváme si zasloužené třítýdenní pauzy a 17. 4. vyrážíme na dvoudenní výpravu na východ Slovenska, kde se pokusíme o historické prvenství českého týmu v interlize!

Pro ty, kteří by si rádi připomněli krásnou atmosféru sobotního zápasu, reportáž ze zápasu je ke shlédnutí na stránkách Televize Slovácko.

Související:

1. Repríza českého finále skončila smírem

Takže průběh zápasu by se dal zkopírovat z popisu, který jsem zde zveřejnila v podzimní části. Co bylo jiné, byl nástup do zápasu. Myslím, že z Olomouce byl vcelku cítit respekt. Toho jsme využili, ale jejich zaskočená hra netrvala dlouho. Přesto jsme však drželi nějaký ten náskok. Velká škoda byla, že jsme ho nebyly schopné proměnit v ty dva body. Ale jednout ta vítězná vlna musela skončit a prej to už byla i vcelku nuda. Pro nás ovšem nuda moc příjemná… Na konce ve stylu vítězného objímaní a jásání jsme si nějak zvykly a změna nebyla moc příjemná. Ale síla tkví taky v pokloně lepšímu a není pochyb, že holky z olmiku zvládly konec zápasu prostě líp.

Co se mi na zápase moc nelíbilo byly přehnané emoce na obou stranách. Myslím, že to neprospělo nejen atmosféře na hřisti, ale určitě se to odrazilo i na kvalitě hry a změnilo to tvář jinak kvalitního zápasu, škoda toho. Ale už bude asi nutné si zvyknout, že souboj Veselí – Olomouc nebude nikdy poklidný a rivalita nebude zůstávat pod pokličkou.

Příští týden ve středu nás čeká zápas na horké půdě v Jindřicháči. Jestě jsem tam nehrála, tak jsem sama zvědavá, jestli je předchází pověst, nebo je to tam opravdu tak bouřlivé. Snad bude zápas končit objímáním a jásaním opět na naší straně

No related posts.

A jaká byla ta naše dnešní hra? Uvolněná, z naší hry číšilo sebevědomí a hlavně touha po bodech a po tom přenádherném prvenství, které nás bude zdobit, ještě nejméně dva týdny a doufejme, že i o něco déle. Už v šatně byla vítězná nálada. Samotný zápas, ačkoli jsme byli celý čas ve vedení, byl vyrovnaný od začátku do konce.

Slávistky hrály hezkou svižnou házenou s rychlým přechodem a mám pocit, že se pokoušeli naše zkušené družštvo trošku uhnat. Po pravdě, to je nejspíš taktikou většiny týmů. Co mě ale dnes překvapilo, bylo to, že jsme s nimi drželi tempo po celý zápas a nebyla třeba zklidňovat a měnit herní tempo, stručně a jednoduše, my jsme prostě stíhaly. To že si Černoška dala zase gól už netřeba komentovat, jen by možná stálo za to zjistit, jestli si k těm všem svým prvenství nepřipíše další, avšak poněkud kuriozni: titul nejlepší střelkyně branařka..

Co mě však na tom vítězsví hřeje nejvíc (samozřejmě kromě toho krásného pohledu na str. 292 v teletextu)? Asi to, že to byla krásná moderní, ale hlavně kolektivní házená. V obraně jsme si pomáhali v útoku připravovala jedna druhé střelecké pozice. Mám z toho opravdu krásný pocit a doufám, že i vy, kteří jste dnes zavítali nás povzbudit do veselké haly a ještě jednou díky dnešním úžasným divákům!

No a nakonec by slušelo poděkovat Majdě  (Jarmila Kočí), kterou bych pro dnešek vyhlásila jako nejlepší oslavenkyni – hostitelku. Takže všechno nejlepší…:)

Související:

1. Jsme první český tým, nejméně na tři týdny!!!
2. Ztráta prvenství

Pamatujete na článek: Jsme prvním českým týmem, nejméně na tři týdny? Změna… Jsme prvním český týmem, už skoro tři měsíce!!! Náš poslední prohraný zápas byl na začátkem sezony proti Zlínu. Už teď je to dle mého názoru velký úspěch. Ale s jídlem roste chuť a tak mnoho z nás si začalo klást cíly v podobě met nejvyšších, tzn. začaly jsme si odvážně brousit zuby na interligový titul.

Co dalšího se stalo? V televizi se začaly objevovat přímé přenosy ze zápasů interligy.  Není asi třeba zmiňovat, že není lepší propagace, než televize, a proto: „Třikrát hurá pro ženskou házenou!“ V té souvislosti jsem dostala taktéž spoustu dotazů, jak se nám hráčkám hraje před kamerama? Budu mluvit za sebe. Je to fajn. Stejně tak, jako je motivující hrát před plnou halou, je motivující hrát s kamerama v zádech. Pocit, že se na mě dívá zase o nějakého toho diváka víc určitě pohání k lepším výkonům a snaze ukázat hezkou házenou. To že se to ne vždy podaří je věc druhá, ale o tom už zde bylo psáno…

Nakonec bych ráda zmínila, že se nám hráčkám objevila v týmu nová konkurentka. Neslyšely jste o ní? Jmenuje se Lenka Černá, známá česká brankářka nám hráčkám v poslední době začíná fušovat do řemesla. Nejenom, že se zapsala na listinu střelců, v posledním zápase zahájila útok i na umístění v žebříčku trestů. Sama jsem zvědavá, jak se její aktivity mimo brankoviště budou dále vyvíjet.:)

Tolik k postřehům ze začátku jarní části a na závěr snad jen pozvání na sobotní zápas ve Zlíně. Doufejme, že se nebude historie opakovat a my budeme pokračovat dál ve vítězném stylu.

No related posts.

Vánoce byly letos obzvláště štědré, první dárek jsme si s holkama nadělily již 20. 12. v sobotu, když jsme doma porazily Michalovce, což nás posunulo na druhou příčku interligy a před Olomoucí jsme zase o krok dopředu. Na to jaký měl zápas průběh (jen párkrát se dostali Michalovce na kontakt) bylo k vidění spoustu emocí na Michalovské lavičce a trenér Lukačín se dokonce začervenal. Pak už následoval týden volna a čekal nás Český pohár. V semifinále jsme narazili na Olomouc, se kterou jsme na domácí půdě remizovali. Tentokrát byla Olomouc vítězná, ale co, první vyhrání z kapsy vyhání. Utkání bylo televizní. Bratr se prý zvládl dívat na celý zápas, za což mu patří můj velký obdiv a veškeré uznání. Snad nebudu přehnaným kritikem, když si dovolím říct, že na obou stranách se hrála mizerná házená, která by rozhodně neměla být ukázkou čekého vrcholu. Ale každý den není posvícení a každý z nás má občas obě ruky levé. Nepostup bych neviděla tak tragicky. Dle mého názoru je důležitejší liga a na to, co se předvádělo o víkendu by stálo za to zapomenout a teď se pořádně připravit na domácí zápas s Bratislavou. Byl by to hezký začátek sezóny a pokud nám domácí publikum připravý takové prostředí jako v zápase s Michalovcema je možné, že nás také dovede do vítězného konce…. Takže odložme číše a hurá do jarní části interligy a doufejme, že tento rok bude ještě o stupínek lepší než ten minulý

No related posts.

Již při rozvcvičce bylo vidět, že Černoška se rozhodla zamknout bránu a že ukáže kdo je pánem tří tyčí. Odhodlání a nasazení z ní jenom sálalo a mě napadlo – proč ne? Ze začátku zápasu jsme se statečně držely, ale holky ze Šaly dávaly velmi striktně najevo, kdo je tady domácí a pomalu si získavaly odstup. Do šaten jsme šli s pětigólovým mankem. Na to jsme byly ovšem připraveny. První poločasy Šaly bývají silnější a je důležité se z toho hlavně nepo… Takže žádné skládání zbraní se nekonalo a navíc ta Černoška fakt zářila, tak proč toho nevyužít a nedát tam těch pár gólů a trošku to zdramatizovat? Ještě deset minut před koncem to vůbec nevypadalo, ale gól následoval gól a pak další, na jejích stráně několik marných pokusů, které končily v rukou naší kouzelnice, která bránu doslova zaklela a ani se nenadějem je půl minuta do konce a my prohráváme o gól. Těžko vyjádřit pocit, který Vás naplní při vstřelení vyrovnávací branky 10 vteřin před koncem. Je to nádhera a včera také uspokojení, že vyrovnám ten můj ne příliš uspokojivý výkon. Poslední vteřiny patřili stylově Černošce, když zlikvidovala poslední střelu. Terezka trefně euforii dokořenila svým: „Leňo, ty jsi Bůh!“ Dál už následovaly jen nevěřícné pohledy, jásot a nevysvětlitelná radost… Bod ze Šaly, ještě teď se culím, kdo by to byl tušil?

No related posts.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.

No related posts.

Příprava začala již před více než týdnem v Hodoníně, kde se sešla převážně česká sestava a každým dnem nás přibývalo. Zkoušely se signály a já si začínala zvykat na odlišné tréninkové tempo a vůbec na celý denní režím. A že to byl pro mé tělo celkem záhul, to snad ani nemusím zmiňovat:) Jelikož se jednalo o mé první působení v ženském nároďáku, sama jsem byla zvědavá, jak vše bude probíhat, a s potěšením můžu říci, že to bylo ok. Většinu holek jsem znala z dorosteneckých a juniorských reprezentací a zbytek mě opravdu příjemně překvapil. Další část se odehrávala od pátku do včerejška v Praze, kde jsme se chystali na náš první zápas s Litvou. Pak už nás čekala náročná cesta.

Vstávání nepatřilo nikdy mezi mé silné stránky, takže když budík zazvonil v nekřesťanských 3.40, bylo o zábavu postaráno. Pak následovaly unavné procedury na letišti a po příletu další dvouhodinové putování z hlavního města do již zmíněného Emmenu. Po příjezdu jsme si dali na obědě co proto a jeli se seznámit s halou. Na první pohled mi moc do oka nepadla, ale tak dáme jí šanci, třeba se zítra ukáže v lepším světle a možná nám i přinese štěsí…

Mé dosavadní postřehy ze země nezemě by se daly shrnout do pár vět a ty by nejspíš ani nestály za to, tak Vás nebudu trápit a síly na psaní si budu šetřit na něco, co bude stát opravdu za to, jako například na barvité vylíčení prvního vyhraného zápasu s Litvou

No related posts.

Takže do Bánské jsme odjíždely s jednoznačným cílem vyhrát, i když je známo, že ze Slovenska se body moc nevozí. Tak jsme s odhodláním po tříhodinové cestě nastoupily proti našemu bývalému trenérovi z loňské sezóny a bitva mohla začít. Hned od začátku vyhlásila třetí světovou domácí Oborilová, která se rozhodla, že zničí a roztrhá naši bránu na kusy a co si budeme povídat, stát proti ní neznamenalo pouze boj s výbornou hráčkou, ale především boj s vlastním pudem sebezáchovy. První poločas byl tedy hlavně díky této hráčce vyrovnaný a do druhého poločasu jsme dokonce nastupovali s brankovým mankem. Domácí ale každou další minutou ztrácely něco ze svých sil a jejich střely byly čím dál chytatelnější, což pro nás znamenalo možnost prosadit se z rychlých a tak jsme si začaly vytvářet náskok, který byl 10 minut před koncem 10ti brankový a mohlo se střídat a zbytek zápasu si vychutnat z lavičky!

Všechny nás pak potěšilo, že jsme se dostaly o jeden bod před Olomouc a nejméně na tři týdny, kdy je reprezentační přestávka, nám tuhle pozici nikdo nevezme. Tak se mohlo jet s dobrým pocitem domů, což ještě okořenilo výborné víno a sýry, které nám Černoška dovezla ze svého výletu na zápas ligy mistrů ve Francii. Škoda jen, že pan řidič byl nedotčen základní dopravní definicí, že zkratka je nejdelší možná vzdálenost mezi dvěma body, což se vzápětí potvrdilo, když se z náší tříhodinové pouti stala čtyřhodinová…

Související:

1. Můj první článek..:)
2. Jsme prvním interligovým týmem!