Helena Štěrbová

Tak se stalo, čeho jsme se nejvíc obávaly, první zápas nám na turnaji vůbec, ale vůbec nevyšel. Prohráli jsme s Litevkama 32:35. Nezvládly jsme závěr zápasu. Z mého pohledu jsme rozhodně nehrály to, na co máme, co umíme a z čeho bychom především měli těžit. Ale i takové zápasy bývají a nezbývá, než se z nich poučit.

Prohra nám mrzela hodně, ale nemělo smysl se tím dál zabývat a mnohem lepším řešením bylo se otřepat a další den Řekyním a všem ostatním ukázat, že házenou hrát umíme a získat si zpět trochu toho ztraceného respektu. To se nám povedlo.  Naložili jsme jim, co se do nich vešlo a  ze hřiště jsme odcházely s úsměvem a výhrou o 28 branek. Na hřiště se dostaly všechny hráčky a většina také skórovala. Jen chudák Knedlíček dala první a zároveň čtyřicátou branku. No, bude to mít asi drahé…:)

Dnes máme den volna, tak jsme šli omrknout Emmenské obchůdky a večer nás čeká trénink a hlavně důkladná příprava na zítřejší veledůležitý zápas s domácím týmem, který už víceméně prozradí, kdo bude tím šťastným týmem. Ale jak se říká, špatný začátek, dobrý konec, proč by to jednou nemohlo platit i pro nás? Česká házená už by si jistě zasloužila trochu toho štěstí…

Ještě pro doplnění, včera domácí hráčky porazily favorizované Turecko v neuvěřitelně vypjatém zápase, ovšem  konec zápasu spíše připomínál komedii než drama, když se turecká pivotka poněkud kuriózně rozhodla, že dohraje naboso… No nejspíš se máme ještě na co těšit, z haly jsme šli raději pěšky, cestu autobusem s rozjetýma Turkyněma neměl nikdo odvahu riskovat.

Za okny zima v plném proudu, únava na rozdávání, hlavy plné taktických pokynů a hlavně očekávání, co se zítra bude dít. Tak by se stručně dal vyjádřit dnešní večer, který prožíváme v holandském Emmenu. Zítra nás čeká první zápas v předkvalifikačním turnaji na MS a já se rozhodla, že sesbírám trochu sil a stručně Vás informuju o dosavadním dění a průběhu přípravy.

Příprava začala již před více než týdnem v Hodoníně, kde se sešla převážně česká sestava a každým dnem nás přibývalo. Zkoušely se signály a já si začínala zvykat na odlišné tréninkové tempo a vůbec na celý denní režím. A že to byl pro mé tělo celkem záhul, to snad ani nemusím zmiňovat:) Jelikož se jednalo o mé první působení v ženském nároďáku, sama jsem byla zvědavá, jak vše bude probíhat, a s potěšením můžu říci, že to bylo ok. Většinu holek jsem znala z dorosteneckých a juniorských reprezentací a zbytek mě opravdu příjemně překvapil. Další část se odehrávala od pátku do včerejška v Praze, kde jsme se chystali na náš první zápas s Litvou. Pak už nás čekala náročná cesta.

Vstávání nepatřilo nikdy mezi mé silné stránky, takže když budík zazvonil v nekřesťanských 3.40, bylo o zábavu postaráno. Pak následovaly unavné procedury na letišti a po příletu další dvouhodinové putování z hlavního města do již zmíněného Emmenu. Po příjezdu jsme si dali na obědě co proto a jeli se seznámit s halou. Na první pohled mi moc do oka nepadla, ale tak dáme jí šanci, třeba se zítra ukáže v lepším světle a možná nám i přinese štěsí…

Mé dosavadní postřehy ze země nezemě by se daly shrnout do pár vět a ty by nejspíš ani nestály za to, tak Vás nebudu trápit a síly na psaní si budu šetřit na něco, co bude stát opravdu za to, jako například na barvité vylíčení prvního vyhraného zápasu s Litvou

Tak jsem se rozhodla dát na radu zkušeného novináře a zkusit napsat článek ještě pěkně za tepla, prej to má pak větší efekt.Tak můžete posoudit sami.

Takže do Bánské jsme odjíždely s jednoznačným cílem vyhrát, i když je známo, že ze Slovenska se body moc nevozí. Tak jsme s odhodláním po tříhodinové cestě nastoupily proti našemu bývalému trenérovi z loňské sezóny a bitva mohla začít. Hned od začátku vyhlásila třetí světovou domácí Oborilová, která se rozhodla, že zničí a roztrhá naši bránu na kusy a co si budeme povídat, stát proti ní neznamenalo pouze boj s výbornou hráčkou, ale především boj s vlastním pudem sebezáchovy. První poločas byl tedy hlavně díky této hráčce vyrovnaný a do druhého poločasu jsme dokonce nastupovali s brankovým mankem. Domácí ale každou další minutou ztrácely něco ze svých sil a jejich střely byly čím dál chytatelnější, což pro nás znamenalo možnost prosadit se z rychlých a tak jsme si začaly vytvářet náskok, který byl 10 minut před koncem 10ti brankový a mohlo se střídat a zbytek zápasu si vychutnat z lavičky!

Všechny nás pak potěšilo, že jsme se dostaly o jeden bod před Olomouc a nejméně na tři týdny, kdy je reprezentační přestávka, nám tuhle pozici nikdo nevezme. Tak se mohlo jet s dobrým pocitem domů, což ještě okořenilo výborné víno a sýry, které nám Černoška dovezla ze svého výletu na zápas ligy mistrů ve Francii. Škoda jen, že pan řidič byl nedotčen základní dopravní definicí, že zkratka je nejdelší možná vzdálenost mezi dvěma body, což se vzápětí potvrdilo, když se z náší tříhodinové pouti stala čtyřhodinová…

Už to bude týden, co jsme odehrály zápas v Pardubicích a doma s Olomoucem a já pořád nenašla čas na článek. Pořád se něco dělo, hrála se kvalifikace v Brně, ve škole otravujou se seminárkama… Ale přišel čas to napravit, tak hurá na to!

O zápasu v Pardubicích toho není snad ani moc, co říct. Pojaly jsme to jako trénink a přínosem by snad mohlo být, že si konečně zahrály všechny holky, hrály jsme v různých sestavách a mohly si v klidu vyzkoušet všechny signály. Vyhrály jsme o moc, ale musím pochválit družstvo z Pardubic. Na druholigové družstvo hrály férově a nebyly to žádné jatka a i jejich hra byla celkově sympatická. Ještě snad zmínit, že v dalším kole nás čeká další výlet, tentokrát na půdu ostravského celku, tak jako minulý rok.

A teď už k zajímavějšímu zápasu. Olomouc je mladý tým, ze kterého znám hodně hráček, především tam hrajou moje dlouholeté spoluhráčky Sally s Dominou, což pro mě není zrovna nejpříjemnější a navíc šlo o souboj s našimi soupeři z play – off! Takže nervozita byla veliká, ale naštěsí opadla ještě při rozcvičce. K samotnému zápasu, myslím se, že kdo přišel ve středu na zápas s Olomoucí opravdu neprohloupil. Nešlo jen o hezkou házenou, ale zápas byl nabitý po všech stránkách. Byla vidět velká rivalita. Tak vyhecovaný a vypjatý zápas jsem dlouho neviděla a oproti úternímu v Pardubicích byl také o moc moc moc tvrdší, někdy si myslím, že až příliš a ne ve všem případech to bylo nutné. Ale to se dá nejspíš od takového zápasu očekávat. Jak se píše i ve zveřejněních zprávách o utkání, remíza byla spravedlivá a i ten jeden bod mě nakonec opravdu zahřál u srdce. Jen víc takových cenných bodů a můžeme vesele stoupat po interligové tabulce směrem vhůru, to by se mi líbilo…:)